Po cestě s Veronikou

01.08.2017

Veronika je jednou z nejsebevědomějších žen, které znám. Přesto si pro tuto vlastnost musela dojít celkem krkolomnou cestou. Za své názory se "bije" s mrazivou vážností a možná právě proto teď žije vyrovnaný a spokojený život. A také právě proto má odvahu vést i ostatní lidi k tomu, abyse rozhodli a vzali život do svých rukou. Stala se koučkou.

Veroniko, Ty jsi za dobu, kterou Tě znám , prošla velikou změnou. Je pravdou, že ji odstartovala jóga?

Největší změny začaly, když jsem se před 14ti lety vrátila z 10ti letého pobytu ze zahraničí. Nastartovalo mě seznámení s jednou homeopatkou, ke které jsem začala chodit se synem. On byl dost nemocný a velmi negativní. Tenkrát mi ona řekla, že pokud nebudu v pohodě já, tak ani on se z toho nedostane. A to byla šlupka!!!! Přesto, že už od 19ti let jedu na zdravém životním stylu, tak jsem vše podpořila ještě homeopatickou léčbou bylinami. Začaly se dít věci....mezi jinými jsem se rozhodla pro rozvod=nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Jógu jsem začala cvičit už na gymnáziu v 16ti letech, ale dlouho mi to nevydrželo, nebyla jsem ohebná a ani mi nikdo neřekl, že nejdůležitější je dech atd....moje dnešní cvičení jógy je jen třešinka na dortu, dolaďování mě samotné i mého okolí. Velkého posunu jsem dosáhla i díky meditacím. Samozřejmě, že moje dnešní cvičení jógy = můj životní styl. Také mne hodně ovlivnil film Gándhí z roku 1982, Indie, půsty, mírumilovná filosofie.......

V čem změna spočívá jsem věděla v podvědomí už léta, ale nechtěla jsem dětem rozbíjet rodinu a taky jsem netušila a určitě si ani nevěřila, jak to všechno zvládnu. Změna přicházela pomalu, postupně, ale to si myslím, je dobře.

Vůbec jsem netušila, že začátek změny sahá do takové historie. Znám Tě jako vyrovnanou maminku 5 leté Viktorky.

Viktorka je součástí mojí změny. Ona mi nastavuje zrcadlo a umí být dost neúprosná. Každý den se od ní mám co učit. Ale i další dvě moje dítka mi pomáhají uvědomit si, kdo jsem nyní a kdo jsem byla dříve. Patří jim oběma velké díky, že se mě naučily přijmout novou, jaká jsem teď. Ale nebylo to pro nás lehké. I já jsem musela porozumět jejich přerodu v dospěláky a oba měli bouřlivé reakce ( také jsem byla bouřlivý dospívající, takže nic nového ). Naučily mě přijímat je takové, jací jsou. Moc děkuju, pomáhá mi to pořád dál v dennodenním životě.

Byla jsi tedy několik let v zahraničí. To nejtěžší a zároveň nejkrásnější období maminky jsi trávila v jiné zemi, mezi jinými přáteli a bez blízkosti vlastní rodiny?

Hm, a to je to čeho si teď vážím, blízkost rodiny, i když se nevidíme každý týden, tak víme o sobě, máme se rádi. Taky jsem se naučila díky tomu umění brát lidi takové, jací jsou a nedělat si nároky na to, jací by měli být.

To, že jsem byla sama vykořeněná v zahraničí mne neuvěřitelně posílilo, musela jsem všechno zvládnout, naučit se cizí jazyk, pochopit společnost, která měla jiná pravidla, než jsem byla zvyklá. Navíc manžel cizinec s jinými kořeny a zvyky. Já najednou nebyla NIKDO. Nevýznamná žena nějakého muže... J Zní to možná pateticky, ale Veronika se někam na pár let vypařila.

Prozradíš nám do jaké země? Abychom to lépe pochopili...

Byla jsem ve Švýcarsku 8 let, pak 2 roky ve Španělsku. S manželem jsme podnikali, dokud jsme byli spolu, všechno se tvářilo dobře, jakmile jsem odjela s dětmi otevřít pobočku do Španělska, začalo se nám to jaksi bortit. Manželovi se najednou za námi se odstěhovat nechtělo, někdy jsme ho neviděli až 3 měsíce. Neměla jsem na nic čas, s dětmi mi pomáhala jedna hodná paní. Skončila jsem s vážným zápalem plic, doktor mě chtěl hospitalizovat, ale to jsem nemohla, protože jsem byla s dětmi sama. Manžel nedorazil. Dostala jsem první výzvu od svého těla, ale to jsem ještě tak nevnímala, i když lidi, co mě měli rádi mě na to upozorňovali. Tu lokomotivu jsem rvala dál a ani mi to nepřišlo divné :D Tenkrát bylo synovi 5 let a dceři 8, chodili do místní školy a bylo se s nimi třeba učit v každé volné chvilce, místo abych si s nimi užívala, tak jsem je musela učit, smutné, že?

Tak to Tvůj vnitřní nespokojený hlas se už musel ozvat?

Můj hlas mi našeptával, je ti 35 let, pořád jsi s dětmi sama, nejsi spokojená, je třeba něco udělat. Začala podvědomá příprava osamostatňování se, příprava na svůj vlastní život. Už jsem nechtěla dál žít život svého muže, chtěla jsem žít podle svých představ.

Nemyslíš si, že to je pocit většiny maminek na mateřské?

Tak to nevím, já nikdy na klasické mateřské nebyla, max. rok s dcerou, a pak přes rok se synkem. Měla jsem doma au pair, v zahraničí to je úplně běžné. Vždycky jsem chtěla pracovat, jinak bych se možná zbláznila, neměla jsem tam jinak žádný sociální život, žádné koníčky, rodinné sešlosti apod...

Čeho ses nejvíc bála, když jsi začala reálně uvažovat o rozvodu?

Že to nezvládnu finančně, že děti ztratí tátu apod. , co na to ostatní, prostě nesmysly, které nám nutí společnost a vžitá výchova. Nejsem vůbec propagátor rozvodů, ale někdy je nutné to udělat.

Kdo Ti v té době pomohl?

Ta již zmiňovaná homeopatka, vždycky mě naťukla, já pak začala číst a studovat jiné věci než doposud. Začala jsem vnímat, že nemoci si přivozujeme určitými životními situacemi v životě, nespokojeností, nenaplněností......

Pak velký třesk nastal, když jsem se zamilovala do jednoho kolegy v práci. On mi ukázal, jak jsem úžasná a schopná, já to vždycky brala jako samozřejmost, jaká jsem, on mi otevřel oči hodně dokořán. I když spolu už nejsme, za velkou část mého přerodu mu náleží můj vděk.

Když jsem viděla, jak mě přítel má za bohyni, podílí se na dennodenním životě s dětmi, stará se o ně víc než jejich vlastní otec. Stala jsem se ženou s velkým Ž = bohyní, kterou se cítím. Miluji svůj život a všechno, čím jsem musela projít, protože to všechno mi pomohlo se změnit

Také jsem se vrátila k psychologii, která mě vždycky fascinovala, a postupně jsem kráčela, aniž bych to věděla, k tomu, že budu pomáhat lidem koučinkem. Mezitím jsem ještě vystudovala vysokou školu, porodila Viktorku, vedla malou pobočku francouzské strojírenské firmy.

Tvůj současný muž je tedy opakem bývalého manžela?

Vůbec bych si nedovolila jakékoli srovnávání. Jsem ráda, že mohu žít s kým jsem nyní, užívám si každým dnem, co mi život naděluje se svými plusy i mínusy. Důležitý je vzájemný respekt, chuť komunikovat i o nepříjemných věcech a hlavně láska a vášeň. Bez tohoto koření by to nemělo cenu.

Jak Tě během Tvých životních změn vnímaloTvé okolí?

Vnímali to všelijak, moje máma mi dokonce řekla, že snad jsem v nějaké sektě, mysleli si, že na mě má nějaký nezdravý vliv můj přítel, že jsem se úplně zbláznila. Rodinné vztahy byly na bodu mrazu. Do toho velké problémy se starší dcerou, která nakonec musela odjet žít za otcem. To byla velká rána, moje holčička pryč a já se cítila, jako by mi urvali kus mne samotné. To byla jedna z nejtěžších zkoušek!

Napadá Tě něco, co bys ve svém " minulém" životě udělala jinak?

Asi nic, věřím, že všechno se stalo tak, jak mělo. Cítím za ty zkušenosti pokorný vděk.

Co podle Tvého názoru vedev poslední době řadu lidí k tomuto zamyšlení, zpomalení, přesměrování jejich životů?

Myslím, že to je nespokojenost s tím, jaké vedou životy a také nemoci, které jsou druhotným projevem těchto nespokojených životů.

Jsi teď spokojenější?

Naprosto.

Pomáhá Ti nová Veronika v Tvé současné práci?

Tak to každopádně, jsem klidnější, vyrovnanější a dokonce jsem označována za duchovního guru v naší pracovní skupině. Lidé si všímají mého klidu i ve stresových situacích, mého pozitivního naladění a také toho, že nejsem vůbec nemocná a Viktorka také ne. Už za mnou občas nesměle chodí pro rady....

Nebojíš se toho, že někoho nasměruješ nesprávným směrem?

Nebojím, protože každá rada je myšlená upřímně od srdíčka a snažím se odhadnout hloubku probuzení každého, kdo mou radu nebo pomoc poptává. Každý člověk změny zpracovává jinou rychlostí a tu respektuji. Navíc nikomu neříkám, dělej to takhle nebo jinak. Spíš se snažím být inspirátorem. Je pak na každém, jak s informacemi naloží. Sama ale vím, že pokud jsem na určitou informaci nebyla připravená, nic se mnou neudělala, nic se nenastartovalo. Postupně mi všechno dochází, musela jsem jít svojí vlastní rychlostí.

Pamatuji si správně, že jsi kdysi zvažovala změnu jména?

Ano, ano, bylo to po znovuzrození, které mi zprostředkovala Jola, nádherný očisťující zážitek, protože jsem na něj byla připravená...

Jak jsem o tom začala přemýšlet, tak jsem si uvědomila, že moje jméno mi vlastně hodně vyhovuje. Jsem Veronika a tou zůstanu. Zatím netuším, co by mi mohlo přejmenování přinést. Jsem pyšná být tím, kým jsem i se jménem, které mi dali rodiče. Žiji v naprostém klidu a smíření.

Můžeš nám zkusit povědět, jak ono znovuzrození proběhlo?

V průběhu terapie fonoforéza, už jsem tam byla podruhé nebo potřetí. Nic takového jsem nečekala, byl to silný zážitek, krásný, ale pak mě v noci probouzelo něco ošklivého. Dostala jsem radu to přijmout, nebát se toho. Jak jsem přijala ten hnus, tak on zmizel...Také jsem zašla poprvé na řízenou meditaci s Karaime. Teď jdu už asi po páté. Ona je nádherná a inspirativní bytost, která se chová úplně normálně, běžně, nikdo by do ní neřekl, jaká to je bohyně.

Myslíš si , že změna ještě probíhá, nebo je proces dokončen?

Změna probíhá postupně každým dnem pomaličku svým tempem dál. Každý den se dozvídám jakoby náhodou něco nového, co mě posouvá, směruje. Možná už to nebude takové nárazově transformační, ale doufám, že se budu posouvat dál. Když se budeš ptát až kam??? Přesně tam, kam mě to pustí. :DDDDD

Nepřichází ta potřeba změny u žen třeba i věkem, co myslíš? Popřemýšlíš-li o svých kamarádkách?

Tak to netuším, moje kamarádky ( pořád ubývají= to je vedlejší produkt změny= tak už mám asi jen dvě vážné ), tak ty jsou sebevědomé, každá nějakou změnou prošla už tak nějak v průběhu doby. Většinou jsou dost aktivní a spokojené ve svých životech. Poslední dobou si víc rozumím s o dost mladšími lidmi.

Veroniko, děkuji. Za Tvou upřímnost, sílu a odvahu.

Pokud chceš něco na závěr dodat? Jaké to pro Tebe bylo zavzpomínat? Není Ti z toho třeba úzko?

Řekla bych, že každý život má svoje kouzlo, jen to chtít vidět. Je dobré dát si nějakou svojí hranici toho, co chceme rodině/manželovi/práci obětovat a za ní nejít, ledaže by nám to dělalo radost.

Zavzpomínat bylo zajímavé, protože už dlouho to všechno leží neutrální a zpracované. Žiju budoucností, v minulosti se už dávno nepřehrabuji. 

                                        https://www.jsemkouc.cz